AndrAn- Jak to všechno začalo... (1)

Byl Valentýn. Byla už půlnoc. Seděla ve svém křesle a vychutnávala si ten klid, ten pocit, když jí nikdo nerušil. Ale ona to i stejně nenáviděla, byla ráda, když jí ten tlouštík Herzberger přinesl kafe, když jí Semir oznámil, že s Andrém sešrotovali služební vůz. Byla tím rázem ve svém živlu. Popíjela si své půlnoční kafe. Na stanici bylo lidu prázdno, svítilo se jenom ve dvouch kancelářích. V její a u dvou nehorázně ubouraných chlapů, jenomže teď tam byl sám, jen a jen sám, André. Sepisoval ještě hlášení. Ona podepisovala haldu leister a různých jiných nechutných papírů. 

Po půl hodině to měl už hotové, rozhodl se, že už půjde domů, že už tady stejně není co na práci. Jakmile vyšel ze své kanceláře. Všiml si jedné rozsvícené lampy, tam u ní, u ní, kterou obdivoval, ke které choval zjevně nějaké i ty city. Rozhodl se, že jí zpraví náladu... Vydal se kní, cestou se stavil ještě pro hlášení, že jí ho dá. Jemně zaklepal, ona však ani nezvedla hlavu, pouze řekla svoje ''Dále.'' André vstoupil, položil hlášení na stůl. Zvedla hlavu a podívala se na něho s údivem ''Pane Fuxi? Co tady ještě děláte? Já myslela, že jste už dávno doma.'' ''Ale, sepisoval jsem ještě tohle pitomé hlášení. A co vy? Takhle pozdě, nechcete si už jednou taky odpočinout? Pořád jenom pracujete a utápíte se v papírování.'' ''To jsem ráda, že si toho alespoň někdo všiml.'' ''Ví to všichni.'' ''Opravdu a proč nejste u své přítelkyně Karoline?'' ''Už spolu nejsme... našla si jiného.'' usměje se ''No jo... to se stává.'' snaží se ho utišit, i když už je dávno v pořádku ''A co vy a ten váš Thomas?'' podívá se na něj ''Tak toho mi ani nepřipomínejte.... k ničemu nedošlo, byl to takový s prominutím idiot.'' usměje se a on taky ''No jo, víte co mě napadlo?'' ''Ne?'' ''Můžou ty papíry na chvíli zůstat tady bez vás?'' ''Možná, záleží proč?'' ''No,'' zamyslí se ''Co takhle sklenka bílého či červeného?'' usměje se ''To má být pozvánka na rande?'' zavtipkuje a usměje se ''Inu, proč ne?'' šibalsky se usměje ''Půjdu ráda, alespoň si odpočinu, měl jste pravdu.'' usměje se na něj tím nejhezčím úsměvem co skrývá. Chvíli se na sebe zadívají, ale potom sklopí Anna oči a on jí pomohl do kabátu. 

Šli k němu domů.... zalezli do obývajícího pokoje, kde bylo velikánské okno směrem na rýn, byl to opravdu famózní výhled, ta voda, ve které se odráželi Kolínské lampy a světla z všelijakých hotelů, domů, vil a bytů. Opravdu... romantika. 

André odnesl Anně červené, pro které se rozhodovala asi tak deset minut. Usmál se a podal jí skleničku. Stiskla jí pevně a dotkla se jeho prstů, které stále drželi skleničku. Podíval se na ní, jenomže, jak jí tak pevně drželi, z ničeho nic sklenice praskla a všechna červená tekutina toho vína dopadla na Anninu košili. Jako kdyby to bylo znamení, že mu nic do ní není. André hned zareagoval ''Jéžiš, omlouvám se.'' podívala se na něj ''Za nic nemůžete.'' otírá si košili kapesníkem, který ji hned André přinesl. André po minutě prolomil to hnusné ticho ''Nechcete se převléct?'' pozvedne obočí, jakmile uviděl její výraz ''Půjčím vám svojí.'' uculil se, ona se na něj podívá a řekne ''André..... ne, to nejde, takhle to už nejde, musíme si začít už tykat, jestli se mám u vás převlíknout.'' Andreé se zasměje a kývne, po chvilce jí přinese sklenici dalšího vína. ''André...'' ''Anna.'' tyto slova jimi projeli jako pilou, oba tolik toužili říkat tomu druhému pořád křestním jménem, teda alespoň jemu. Ťukli si a napili se. 

Pak jí André zavedl do jeho ložnice a ukázal jí jednu košili, jestli by jí vyhovovala ''A co tahle? Vyhovuje Vám... totiž vyhovuje ti?'' ukáže na vínovou košili, ona kývne ''Určitě, alespoň na ní nebude vidět víno, když zase praskne sklenička.'' usměje se a on taky. Rozhodli se, že půjdou na chvíli na jeho velikánský balkon. Opřeli se o zábradlí a napili se ze skleničky (každý ze své). Zahleděl se na ní, už zase. Takhle to je už dnes po třetí, doufala, že už konečně udělá co on i ona chce, políbit se. 

Asi po půl minutě rozhodování jí jemně políbil a ona se přidala. Najednou mohli být jeden s druhým a nikdy se neopustit. Najednou, byli spolu, tak jak si to oba vysnili. Přesně po pěti minutách se zase dívali na Kolín.... podívala se na něj a ona na ní, jakoby se kousla dortu a on jí políbil a řekl ''Takhle jsem si to přesně vysnil....'' ''I já.'' podívala se a zase se usmála, jak to umí jen ona. Vzal jí jemně za ruce a táhl směrem do ložnice, usmála se, ale nevěděla, jestli je to dobře, jestli nedělají chybu, zarazila se uprostřed posuvných dveří. André se na ní podíval a řekl ''Co se děje? Salo se něco?'' ''Já... já, nevím jestli neděláme chybu'' on jí políbil a ona s ním pokračovala dál a dál....